nebylo konce. A tu dnes opět s tím čertovským — jak tomu říkají? — s tím intervalem… Pořídí něco za drahé peníze a náhle šups! — už je to v pekle. A duše živá ani mrtvá se pak už nestará, aby se ztracené nalezlo. „Je nám líto, ale nemáme kdy…“
V tom se pan Peroutka zastavil. Nemají kdy — a on nemá celý boží den co dělat. Což kdyby…? Šťastný úsměv zahrál mu očima: to by se dalo provésti anonymně!
Přemýšlel ještě chvilku mna si ruce; pročti ještě jednou zprávu v novinách a byl rozhodnut. Ano, tohle provede.
Když toho večera zalezl do postele, celým tělem jej prochvívalo hřejivé vědomí, že vykoná takový skutek dobrý, že i do novin přijde jeho jméno: pan Peroutka, pensista…
Druhého dne, sotvaže si ohřál hubenou polévku od předvčírka, přešoustl loktem klobouk a hajdy ven. Sluníčko se smálo, tramvaje rachotily a zvonily a zase odbzučely do dálky, a pan Peroutka cupal svým stařeckým, kodrcavým krokem podél kolejí. Za čtvrt hodiny minul poslední známou ulici své čtvrti, a pak to šlo neznámými třídami a náměstími, kde proudilo lidí jako mravenců, nalevo, napravo, rovně, přes most a zase dál. Koleje hladké a vyleštěné zatáčely se a ubíhaly jako nekoneční hadi; výstavné paláce přestaly, vystřídány bloky jednotvárných činžovních domů; pak přišly nižší domky maloměstského rázu a pan Peroutka potkával vozy z venkova, vystlané slamou, které mu připomněly bývalé jeho působiště a celý minulý život; pak přišla čtvrt továren, s rozlehlými, šedivými, ošklivými stavbami, s mladými a smutnými stromky podél chodníků. Panu Peroutkovi začalo být úzko: to je pořád ještě Praha? Ale ošemetné kolejnice se rozběhly ještě dál. Už i budovy přestávaly, čtverce vychudlých polí pronikaly mezi nimi na kraj chodníku, pak i dlažba přestala, ale čas od času se přehnala tramvaj mimo a Peroutka, unaven a zchvácen, vláčel se dále v prachu silnice. Konečně zahlédl před sebou, jak se kolejnice rozběhly ve
