výhybku, na níž, jako bárka vytažená na písčinu, nehybně stál krátký a nízký vlečňák.
Byl „na vypichu“. Dva zřízenci čekali, až přijede vůz z města a „vypíchne“ je. Pan Peroutka přešel dvakrát nejistě kolem, urovnal si v hlavě pěkně, jak se jich pozeptá. A pak, dodav si odvahy, přistoupil k nim:
„Prosím vás, pánové, jak pak je to s tím intervalem?“
Podívali se na něho nechápavě, až konečně konduktér mrzutě řekl:
„Ach tak — interval. Kdepak dnes! Čert ho vzal. Každý vůz přijede a odjede, jak bůh dá.“
„Tak tedy přece je to pravda,“ pomyslil si pan Peroutka.
„Interval je pryč. Je to asi nějaký aparát, kterým se řídí odjezd. Snad telefon. Zeptám se.“
Ale mrzutý průvodčí v tom okamžiku zaklel: „Vida, teď jedou tři vozy za sebou. To je mi pořádek. Františku, povol brzdu!“ A vida pana Peroutku, optal se ho: „Račte jeti s námi?“
„Ne, děkuji,“ odpověděl spěšně pan Peroutka. Kdepak by mohl dáti jedenáct krejcarů za svezení! Ale v tom se už přihnaly vozy, průvodčí vyskočili, řidiči se vyklonili přes mřížky plošiny, a prudká hádka se strhla. Pan Peroutka polekán ucouvl na chodník a pomalu se obrátil ke zpáteční cestě.
„Je to tak,“ říkal si cestou, „ztratili interval a teď vládne nepořádek. A jak se hádali! Zlí lidé! Ale to všechno ten interval…
Až ho najdu, pořádek se vrátí a lidé zas budou dobří sobě i jiným. Kde pak jej asi ztratili? Aby jej už tak někdo našel… Lidé jsou všelijací: za sklenku kořalky prodají v Židech i drahocenný interval. Bude nutno na přechovávače vyzrát…“
Cesta zpět byla ještě nekonečnější. Úplně vysílen přišel pan Peroutka domů. Obchodníci kradeným zbožím strašili mu v hlavě,
