Stránka:BASS, Eduard - Případ čísla 128 a jiné historky.djvu/40

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

„Děťátko přišlo, požehnání přineslo. A co vy, lidičky, jste takoví zasmušilí? Že dcerka ještě není vdána? Nu, když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí. Však se někdo najde, kdo se děvčátka ujme. Jen buďte klidní, lidičky, ale toho jejího ženicha vyhoďte. Pěkné zprávy jsem slyšel: na Malé straně prý drží s jednou trafikantkou a peníze od ní bere. A to ještě nic — ale večer, večer, to si dá takhle klobouček na stranu, peníze do portmoné a hajdy! Celé noci s šansonetkami defilíruje… Jó, lidičky, dneska aby člověk dával na ženichy pozor jako na falešnou minci. A ne tak, jako vy — celé týdny nechat holku toulat. Bůh váš potěš — jste mi to rodiče! Co teď z dcerky máte? Běhnu! A fakana…“

„Dědku rejpavá!“ rozkřikla se krejčová. „Už ať jste venku!“

„Ale, lidičky, vždyť já s dobrým oumyslem…“

„Marš!“

A dobrý pan Peroutka vylítl za dvéře.

„Jací jsou tu urputní lidé v Praze!“ říkal si, tíhna domů po pavlači. „Srdce bys s nimi rozdělil, a oni na tebe: dědku rejpavá! Trošku té lásky chtěl jsem jim přinést, a oni: ne, neprosíme se! Hrdopejškové… Ani ten dobrý skutek už člověk nemůže udělat, ani té radosti mu nepopřejí…“

A doma chodil rozčileně pokojíkem a přemýšlel, jak by mohl vykonati dobrý skutek a nerozčilil lidí.

„Tak, tak… Jinak to musím narafičit. Pěkně potichoučku, anonymně… Aby nikdo nic netušil… A až bude dokonáno, budou se divit, budou se ptát: která pak dobrá duše…? A já předstoupím a řeknu: Prosím, to já, pensista Peroutka. Neděkujte, prosím. To já jen tak, pro potěchu srdce svého…“

Ale bylo těžko anonymně vykonati dobrý skutek. Lidé byli špatní a nedůvěřiví. Celá Praha se zdála panu Peroutkovi semeništěm hříchu a zla. Všude se dály neplechy a zlořádům v novinách