lahvového piva a talíři dršťkové polévky. Zachariáš marně se ohlížel, kde by se mohl uvelebiti, jak byl zvyklý, v tichém a zastrčeném koutě. Všechny stoly byly obsazeny mimo jediný uprostřed, kde seděla sama dáma v pestré poněkud toaletě.
„Jest dovoleno, milostivá paní?“ otázal se zdvořile profesor Zachariáš.
Milostivá paní vytřeštila oči a že byla letory veselé, vypukla v řehot poněkud nevázaný. Zachariáš usedl, sevřev pevně deštník mezi koleny, a otíral si v rozpacích brýle. Milostivá paní si ho chvilku prohlížela s takovou zvědavostí, jako když Aztekové spatřili po prvé bílou tvář. Ubohému profesoru, jenž nikdy si nezvykl na dámskou společnost, bylo jaksi horko a v rozpacích dal se do hovoru, arciť velmi uctivého a velmi zdvořilého. Na štěstí byla jeho sousedka dámou nesmírně společenskou a rozpřádala tenkou pavučinku jeho konversace s houževnatostí starého hladového pavouka. A starý, počestný archeolog byl nadšen stejně jejími vnadami z doby třetihorní, jako vtipy nejméně diluviálními.
Bylo již světlo, když se profesor Zachariáš vracel k úžasu své hospodyně domů. Sám nechápal, jak se to všechno stalo, že se tak ohavným způsobem vyšinul ze skladu a řádu svého počestného, rozšafného, žádným hýřením neposkvrněného života. Jeho pohled vyčítavě spočinul na zeleném bůžku, ale ten se v prvních paprscích slunce smál tak škodolibě, že profesora Zachariáše až zamrazilo.
A pak míjel den za dnem. Zachariáš usedal k nařezaným čtvrtkám papíru, aby luštil záhadné zkratky z podstavce sošky, ale tajemná síla rušila všechnu jeho snahu po duševní koncentraci, záhadný úsměv odulého démona rozvracel spořádaný pochod vážného myšlení a tím více lákal nebohého archeologa ven, tam, do zakouřené kavárny, do společnosti dam, tolik emancipovaných. Chtě nechtě musel Zachariáš odejíti z bytu a pracovati venku,
