na lavičce parku, měla-li záhada sošky dojíti svého rozluštění. A když se vracel domů, jsa na stopě pravému řešení, setkal se už ve dveřích s tichým posměchem své mlčící kořisti.
Konečně nastala chvíle, kdy se profesor Zachariáš rozhodl ohromiti svět svou grandiosní vykopávkou. Mezinárodní sjezd archaeologů sešel se ve Smetanově síni Obecního Domu. Zelený bůžek stál již od rána v malé bedničce na stolku předsedově. Shromáždění učenců, jež s vážnou nepozorností sledovalo formální průběh dosavadního jednání, zbystřilo zrak i sluch, když mírně rozčilený Zachariáš vystupoval na řečnickou tribunu. A jak sluha vybaloval vzácný nález, padly mezi přítomnými první pochybovačné poznámky. Francouzští vědci, nemohouce zapříti své krve, hodili do vzduchu několik prudkých vtipů; Němci jali se špičkovati; Američané dali vybuchnouti svému nehoráznému despektu, řehoníce se s rukama v kapsách kalhot, a Rusové se usmívali, útrpně shlížejíce na české kolegy. A tak se stupňoval ruch a šum, zatím co sluha vybalil sošku a postavil šklebícího se démona na demonstrační stůl. Za všeobecného napětí ujal se Zachariáš slova. Zmínil se letmo o svých dosavadních pracích, vylíčil podrobně historii vykopávek v jeskyni prokopské, od vrchních nánosů až po spodní vrstvu neolithickou. Nato popisoval velmi přesně sošku, kterou všichni viděli před sebou.
Udal její výšku, váhu, tvar, ráz a vryp a přešel pak k tajemným značkám na podstavci. Zkoumal je se všech hledisek, zavrhl všechny nejapné domněnky, načež s vítěznou tváří dovolávaje se slavného epigramu Martialova, odhalil užaslým kolegům geniální řešení záhadných značek klasickou větou:
„Juvenal virginem non delectat absens!“
Ve shromáždění, jež výjimečně zasedalo u stolů, zavládl tichý úžas. Všechno zíralo na šklebící se sošku, když vtom se odkudsi z pozadí ozval posměšný hlas: „Kde se vzala latina v neolithu?“
