Tu tedy stála před ním, zelenavě svítící, lesklá, krásně řezaná a neporušená! Měřila i s podstavcem jen 31 cm, ale v jeho očích byla rozměrů obrovských. Ve výrazné její tváři šklebil se záludný úsměv a potměšilé oči vypadaly jako živé. Veliké nadmuté břicho spočívalo na dvou křivých nožkách, jež pevně stály na nízkém podstavci. Byly na něm jakési rýhy; při prohlídce zjistil Zachariáš, že je to pět písmen, patrně iniciál nějaké průpovídky.
A jak se tak díval na svůj nález, cítil ponenáhlu, že zelený bůžek zírá na něho upřeně. Ano, byla zvláštní síla v tomto pohledu, zpola pošklebném a zpola žertovném. Profesoru Zachariáši bylo, jakoby nezvykle veselá nálada, jež se ho zmocňovala, proudila přímo z těchto dvou očí šikmo seříznutých. Nikoliv, nemohl odolati zvláštnímu úsměvu svého démona: otevřel skříň a vyhrabal ze spousty prádla, rukopisů a nákrčníků láhev vína, jež mu kdysi hospodyně koupila, aby si přilepšil v nemoci. Suchými prsty uchopiv sklenku, připil na zdraví neznámému bohu. Zelená soška usmívala se nepohnutě a Zachariáše zalila náhle taková radost, nevysvětlitelná a nepochopitelná, že se jal žvatlali jako děcko s panenkou. A zase se mu mihly hlavou rozpustilé nějaké verše, nějaká švanda z dávných studentských let prolétla mu mozkem. Bývaly to časy, kdy ještě prováděl sextánská alotria, nedbaje nikterak školního řádu a karceru. Víno zmizelo netušené rychle a profesoru Zachariáši byl náhle pokojík příliš malým. A zatím, co se bůžek potměšile šklebil na pracovním stole, popadl Zachariáš klobouk a vyrazil ven, do pražských ulic. Po prvé ve svém životě se ocitl v nočních kavárnách, kde břinkalo piano a dámy seděly v nápadných kloboucích u mramorových stolků.
Profesor Zachariáš pozdravil uctivě tyto paničky a nepozoroval ani zvláštního pohnutí, s nímž opětovaly jeho pozdrav. Místnost byla nabita hosty, skloněnými nad koflíky kávy, sklenkami
