Zatím však údery motykou ustaly, a když zpocený profesor Zachariáš vstoupil na dno jámy, zastihl oba kopáče skloněné nad zemí a opatrně cosi vyhrabávající.
„Můj ty bože,“ vyhrkl Zachariáš, nakloniv se přes ně, „soška! Soška v neolithu!“
Té chvíle se Breburda vzpřímil a podával vesele panu profesorovi umazanou figurku, olepenou hlínou, tak jak ji vyloupl ze země. Profesor Zachariáš se zachvěl radostí, jeho bledé, krátkozraké oči hltaly vzácný nález. Ne, nebylo pochyby: vykopal sošku nějakého boha neb démona, sošku krásně pracovanou, na rozhraní vrstev neolithických a paleolithických! Okamžitě přerušil další práci a spěchal se svým pokladem domů. Konečně tedy nález, jenž proslaví jeho jméno, založí kariéru a zajistí slávu nesmrtelnou! Nejen celý národ, ale svět vůbec užasne nad objevem profesora Zachariáše. Nízká starost o denní chléb, šalebnosti politiky, mámivé pozlátko umění, všechny ty falešné zástoje budou naráz zapomenuty pro nepatrnou, zahliněnou sošku, před níž se skloní ve zbožné úctě nejen celé lidstvo, ale i uštěpační páni kolegové z harvardské university.
Jaký div, že Zachariáš, jinak vážný a přísný, luskal si vesele prsty, když postavil doma figurku na stůl a nadšeně prohlížel skvělou svou kořist. Opatrně jal se oškrabovati s ní hlínu a čím více jeho práce pokračovala, tím větší rozkoš a opojení se ho zmocňovaly. Neboť soška byla z callaisu, ano prosím, z callaisu, z onoho vzácného nerostu, jenž svou zelenou barvou připomíná tyrkis, z callaisu, z něhož dosud žádné sošky nemáme! A profesor Zachariáš, jenž po celý život neznal nic než badání a dalek byl všech pošetilých marností světských, točil se po své světničce a bzučel si na nápěv jakési odrhovačky:
„Nejlepší všech nálezů
je má soška z callaisu…“
