Tajemný nález profesora Zachariáše.
Profesor Zachariáš, řídící neolithické vykopávky nedaleko bývalé jeskyně svatoprokopské, stál na pokraji pětimetrové jámy, na jejímž dně pracovali dva jeho dělníci. Krumpáče zvonily v taktu a jiskry odletovaly, když ocel udeřila do křemene. Kol jámy složeny byly na hromádkách uhliněné pazourky z hoření vrstvy.
„Jen zvolna, přátelé,“ napomínal Zachariáš své spolupracovníky, otíraje si důstojně skla svých brýlí, „pamatujte, prosím, pravidla: Rozvážným buď ve svém díle — a tak dojdeš snadno cíle. Vy zvláště, Breburdo, měl byste si uvědomiti, jak často už byla rouška, kterou se věda chystala sejmouti s tajemství dávno věku, rozbita jediným ukvapeným úderem motyčím!“
Kopáč Breburda se jen usmíval. On potřebuje takových rad, on, Breburda, pro něhož začínal svět teprve vrstvami diluviálními a jenž znal holeň mamutí lépe než husího biskupa! Co se mohlo nalézti zde na rozhraní neolithu a paleolithu? Mizerné pazourky, porýpaná kost nebo ještě snad nějaká pitomá trepanovaná lebka, o níž učenci na konec prohlásí, že byla stižena kostižerem.
Ale profesor Zachariáš postřehl již lehkomyslnost Breburdovu a jal se, jat úzkostí, sestupovali spěšně po žebříku. „Jak jen možno býti tak neopatrným,“ říkal si v duchu, přelézaje křečovitě na druhý žebřík, „toť jen nedostatek pravé klasické výchovy. Škola by měla každému člověku již v útlém mládí vštípiti onu opatrnost, s níž by měl postupovali, kdykoliv se octne v sedmé až deváté vrstvě neolithické. Bohužel, vzdělání našich jinochů jest po té stránce na výsost kusé, nemluvě ani o průpravě dívek. Ano, ano, žena a paleolith, to je smutná kapitola…“
