A doktor stále přede mnou, jako by to byla procházka Rudolfskou ulicí. Jen jsme vylezli, už se řítil po stráni dolů a volal, abych si pospíšil, sice zmeškáme poslední vlak.
Tryskem jsme ubíhali proklatým údolím. Jak dlouho, ví bůh. Já byl přesvědčen, že běžím k smrti. Kdybych byl měl u sebe aspoň vzorky doktora Valáška! Když jsem zahlédl stanici, cítil jsem, že jsem u konce svých sil. Živ se do nádraží nedostanu. Zvonkové signály přijíždějícího vlaku zněly mi jako umíráček. Doktor se rozběhl ještě pro lístky. Vlak vjížděl do stanice. Stál jsem před nádražní ohradou a neměl jsem ani sil doběhnout ke vchodu.
Doktor Absolon vyrazil ze vrat, přiletěl ke mně a pochopiv situaci, popadl mne kol pasu a vystrčil na plot. Přepadl jsem jako žok a s posledním úsilím vlezl jsem do vagonu.
Na sedátko padl jsem bez sebe.
Ale než mne vědomí docela opustilo, slyšel jsem u sebe nad šený hlas doktora Absolona:
„Nuže, pane redaktore, co říkáte krásám našeho Krasu?“
Pánové, mám od těch dob jenom jedno přání: hrom zab padoucha Vančuru!
