Kývl jsem hlavou na souhlas.
Vzal znovu kladivo: buch — buch, buch — buch, buch, buch.
A zdáli to odpovědělo: ťuk — ťuk, ťuk — ťuk, ťuk, ťuk.
„To jsou kopáči z druhé strany! Dělí nás necelých třicet metrů! Není to triumf?“
Díval se na mne vítězoslavně. Čekal jsem, jaký zázrak teď přijde. Ale on poplácal kopáči na rameno a povídal:
„Nic platno, musíme zase zpět. Já polezu napřed!“
Nato zhasil lampičku a hrabal se zpátky.
Pánové, znáte mne, že jsem povaha mírná, takořka holubičí. Ještě jsem nikomu ve svém živobytí vlásku na hlavě nezkřivil. Ale to vám řeknu: kdybychom v tu chvíli byli kdekoli na povrchu země, byl bych ho zabil! Přísahám, že bych ho byl zabil! Vytrhnouti mne z brněnských obchodů, hnáti mne údolím do díry ve skále a pak vším tím svinstvem potmě pod zemí a to jen k vůli trojímu bouchnutí kladivem — byl bych ho zabil jistojistě.
Ale co jsem měl takto dělat? Musel jsem za ním zpátky. A šlo to stejně jako při cestě tam, jenže teď doktor strašlivě pospíchal. Hnali jsme se vzpřímeně, shrbeně, po kolenou, po břiše. Brodil jsem se vodami, klouzal bahnem, padal v blátě, klopýtal na kamení, řítil se do jam, škrabal se nahoru, utíkal po rovině, bez dechu, promočen, promrzlý, zoufalý. A pak přišly ty schody: bahnité, kamenné, dřevěné, železné, pomalé, příkré, rovné, točité, se zábradlím i bez něho, jedny po druhých, bez konce. Nohy mi zdřevěněly, ruce mi krvácely, těla jsem necítil.
Konečně, konečně spatřil jsem ve skále oblouk a boží sluníčko mne vítalo.
Tam vevnitř, u toho kopáče, jsem si umínil, že to tomu pekelnému doktoru řeknu, jen co vylezem na povrch, ale přišel jsem v takovém stavu, že jsem ze sebe nevypravil ani slova.
