A už se hnal dál. Pánové, co potom přišlo, to bylo boží dopuštění. Tma tam byla, že by v ní kulka uvízla a pak — žádná podlaha! Cítil jsem, jak se do toho mazu bořím a jak mi nohy ujíždějí na všechny strany. A najednou — bác! Chodba se snížila a já rovnou čelem do skály. A doktor to pořád přede mnou napichoval a když jsem nechtěl v těch šachtách zahynout, musel jsem za ním. Najednou to šlo s kopce, doktor křičel, abych si sedl na bobek a jel dolů, ale než to dořekl, už jsem jel. Jenže po zádech a valil jsem se tím bahnem, až mě dole chytil doktor do náruče. A zas to šlo dál, vodou, bahnem, zimou, tmou, tu jsem klopýt, tu jsem pad, tu jsem jel po zadnici, tu lezl po čtyřech, tu jsem se bacil do čela a tu jsem spad do jámy. Na konec jsme se plazili po břiše, já s hlavou na doktorových kramflecích. Pak jsme mohli lézt po čtyřech a konečně jsme se vzpřímili.
„Tady jsme!“
Na ten výkřik doktor rozsvítil lampičku. Kdybych byl trochu při dechu, byl bych v té chvíli vykřikl hrůzou!
Vedle doktora stál nějaký chlap.
Sta metrů pod zemí! Myslel jsem, že mne raní mrtvice.
Zatím se ukázalo, že je to jen kopáč. Chodba se tady končila.
Kolem leželo různé náčiní: krumpáče, dláta, motyky, kladivo, lopata. Kopáč se smál mému leknutí. Doktor se koukl na hodinky.
„Nemáme mnoho času nazbyt. Tož dávejte pozor!“
Na to vzal kladivo a třikráte buch — buch — buch udeřil do skály před námi.
„Pozor!“
Myslel jsem, bůhví co se nestane. A v příšerném tichu, jež tu panovalo, ozvalo se po několika vteřinách odněkud zdáli slabounké : ťuk — ťuk — ťuk. Jako když třikráte nehtem lupne.
„Slyšel jste? Pane redaktore, slyšel jste?“
