jsme se už na pouhých třicet metrů ode dna slavné Macochy; až tuto vzdálenost prorazíme a cestu učiníme schůdnou, bude tato partie patřiti nejslavnějším sensacím celé Evropy. Teď teprve poznáte pravé krásy našeho Krasu!“
Chtěl jsem navrhnouti, abychom si napřed trochu oddechli v hostinci, ale přešla mne řeč, když jsem spatřil cíl naší pouti. Představte si, pánové, stráň, ve stráni díru, u díry dřevěnou boudu — to bylo vše! O restauraci ani památky! A do té díry jsme ihned vlezli. Toho dne bylo vedro, pot se se mne jen lil a tady jsme rázem vešli do učiněné lednice.
„Pro boha živého,“ pomyslil jsem si, „z toho bude nejmíň zápal plic. A co teprv můj starý hexnšus!“
Ale nesměl jsem se zdržovat, doktor se hnal již kupředu. Elektrické vedení svítilo nám na cestu prkny vyloženou. Ale těch schodů ! Pořád to šlo dolů a dolů. Byly tu široké dřevěné schody, docela pěkné a pohodlné, pak přišly jiné, příkřejší, pak najednou takové úzké a nekonečné, že se mi z nich točila hlava, pak jsme kousek šli, až jsme zase přišli železným točitým schůdkům, jako máme v magacíně, a pořád jsme se hnali někam dolů. Vody tu kolem bylo jako po povodni, se stěn tekla, se stropu kapala pod podlahou bublaly celé potoky, podlaha učiněná klouzačka, ale my tím letěli jako dva ševci. Kolem nás bylo plno nějakých neřádů, kterým doktor říkal krápníky, ale já se na to nemoh ani kouknout, protože jsem na konci té jeskyně viděl zase schody do nějaké díry. A taky jo. Doktor na ně vletěl a už to zase šlo, nahoru, dolů, nahoru, dolů a čím jsme se dostali dál, tím víc tam bylo vody. Zvenčí jsem byl promočen tím nekonečným okapem, zvnitřku potem — a to, prosím, v tom chladnu! Najednou se doktor ke mně otočí:
„Zde, pane redaktore, končí se část dosud obecenstvu přístupná. Jsme sto dvanáct metrů pod povrchem země. Nyní arci bude cesta poněkud obtížná, ale cíl stojí za to!“
