Kráčeli jsme dále překrásným údolím. Ale co mi byla platna krása krajiny, když po každém kroku musel jsem si vymýšleti výmluvy, kterými jsem se bránil proti žhavému uhlí, jež mi můj společník sypal tu stále na hlavu! Bylo mi zle, když jsem si vzpomněl na všechny ty krásné obchody, které jsem mohl dnes udělat v rayonu Prvního moravského Morgensterna a které mi unikly, protože se tu potloukám v údolí a koukám jako vrták na pitomý potok, který vytéká z podzemí. Co je mi, u čerta, po všech těch ponorných řekách a spojitých jeskyních? A když už, dejme tomu, jsem si ten výlet napískal, proč tu mám poslouchat rozčilené výklady o předpojatosti jakési mé redakce? Vančuro, krajane, kamaráde, spolužáku, toho jsem si od tebe nezasloužil! Proč jsem jen neměl odvahy a neřekl tomu pánovi, že se stal obětí neslušného žertu, ba hrubé, ohavné frašky? Proč jsem chtěl chrániti padoucha Vančuru, který se bude váleti smíchy, až mu vylíčím útrapy této cesty? Neboť útrapy to byly hrozné, pravá duševní muka. Víte, pánové, mám smysl pro krásu přírody a jako mladík, když jsem byl ještě příručím, nejednou jsem si s kamarády vyšel za bránu, do Selce ke „Kapitánovi“, na Klamovku, kde se tehdy ještě tancovalo, nebo parníčkem do Chuchle, do hlavní restaurace. Vím tedy dobře, jaký je to požitek, v čistém venkovském vzduchu zasednouti sklenici od čepu a namazat si chleba porcičkou másla. Ale takhle se vléci neznámou končinou, s neznámým člověkem a poslouchat nadávky na neznámé kolegy — to bylo na mne příliš. Už jsem pak mlčel a jen stíral pot. A jen jsem pořád koukal, kdy už budeme u cíle, kde snad bude možno udělati dvě nebo tři piva a převésti řeč na něco rozumného.
Konečně mi doktor Absolon oznámil, že jsme na místě.
„Teď se teprve začne vlastní exkurse. Nechci vám nic slibovati, ale tolik podotýkám, že jste první inteligent, který podniká se mnou tuto dobrodružnou pouť odhaleným podzemím. Dostali
