osobě, že nikdy jsem nepromluvil špatného slova o vaší práci, že naopak vašemu dílu chovám jen nejhlubší úctu a vážnost!“
Zoufalá moje situace učinila z této přísahy projev tak vřelý, vášnivý a důtklivý, že se udiveně po mně podíval.
„Drahý pane redaktore, ale toť samozřejmo, že slova má nepadala na vás! Vím přece, že máte v listě zcela jiný obor!“
Zhluboka jsem si oddechl. Tož mne přece jen neprohlédl! Jsem zachráněn! Ten klacek, toť pouhá libůstka! A pes? Což bych se já lekl psa? Pravda, jsem postavy malé, ale sporé, pánové, a kdyby se byl něčeho odvážil, to by byl přišel na pravého!
„Ostatně, všimněte si raději krajiny! Tak romantické údolí je věru k pohledání! Jen kdyby pražské vědecké kruhy měly více ohledu na naše práce moravské. To, co dnes spatříte, je věc tak úchvatná a jedinečná, že by se měla rozhlásiti po celém světě. Co však místo toho sklidíte? Klacek mezi nohy nanejvýš. Máte tu na př. docenta Hvíždalka. Jakým právem píše ten člověk do vašeho listu? Jen, prosím, řekněte sám, jakým právem?“
Jakživ jsem neslyšel o docentu Hvížďálkovi.
„Mám v úctě doktora Herbena. Ale jak může přijmouti do listu kritiku takové nuly, jako je docent Babočka? Co tomu říkáte vy, co tomu říkají ostatní páni, Dušek, Kunte, Fischer a tak dále?“
Bylo to zoufalé. Neměl jsem ponětí ani o Herbenovi, ani o Babočkovi, ani o těch ostatních. Strávil jsem svůj život mezi svými zákazníky a zaměstnavateli. Kdyby se mne pozeptal na cokoliv z oboru šlí nebo zasýpacích prášků, mohl jsem mu dáti odpověď jako konversační lexikon. Ale noviny, redakce, vědecké aféry, to jsem znal jako Eskymák kapesní počítadlo. A to všechno ten padouch Vančura! Proklínal jsem jeho bláznovství, proklínal jsem chvíli, kdy jsem se z přehnané péče o zájem firmy súčastnil sám tohoto podvodu.
