Vančuru proletěla mi mozkem. Bůhví, zda ještě spatřím doktora Valáška, bůhví, prodám-li ještě jedno kapesní rychlopočítadlo!
Šel jsem tedy jak beran na porážku. Doktor Absolon s klackem a psem vedle mne.
„Přetvářka mne rozčilí, ba přímo urazí, ať už je formy jakékoli. A nejhorší je, když chlap, který ničemu nerozumí, vydává se za něco, čím není.“
Praštil klackem dvakráte do balvanu a zase se po mně tak podíval. Bylo to jisto: nějak se dověděl o mém podvodu a teď se mnou tady zatočí! Co kdybych křičel o pomoc? Ale byli jsme již tak daleko od posledního stavení a kolem nás nic než les, les a zase les.
Pokusil jsem se zkroušeně o zmírnění jeho hněvu.
„Chápu, pane doktore, chápu vás úplně. Ale přece člověk maně si musí opakovati památná slova: odpusť jim, neboť nevědí, co činí! Křesťanská láska bližnímu…“
„Dejte mi pokoj s křesťanskou láskou! To vaše redakce je plna Tolstého, ale kam to povede? Víte, já mám jinou povahu: za ránu ránu a kdo mně dovede ubližovati, s tím neznám potom slitování.“
„Ano, pane doktore. Ale uvažte, že to, co vy považujete za akt osobní zloby proti vám, je přečasto výsledkem nemilých náhod, nepatrných příčin a nedorozumění, ba třebas jen nevinného žertíku!“
„A vidíte, právě tyhle nevinné žertíky mne dopalují nejvíce! Jsem tu, u čerta, se svým osobním dílem a se svou vědeckou prací a mám přece právo požadovati, abych byl tedy respektován! A zatím — co děláte vy v Praze? Tropíte si úsměšky z mého badání!“
„Pane doktore,“ zvolal jsem a div mi slzy nevytryskly z očí, „tuto vám přísahám, že jsem nikdy nenapsal křivé věty o vaší
