První má myšlenka byla, že se vrátím a budu žádati o vysvětlení, ale vtom přišel Vančura a přinesl mi klobouk.
„Nic si z toho nedělej, kamaráde. To jsou athleti, s těmi je moudré porovnání těžké. Půjdeme radš na čtvrtku do Zádruhy.“
Šli jsme tedy do Zádruhy, pak do vinárny v klášteře, pak ještě na černou kávu do Slavie. Bůhví však, co se Vančura potřeštil: v Zádruze mne představil jako inženýra od Ringhofferů a přived mne do trapné situace, protože tam seděli samí technici. Ještě horší to bylo v klášteře, kde mne doporučil jako čtvrtého do partie mariáše, ačkoliv ví, že umím hrát jenom francefus. Rozhodl jsem se tedy, že zanechám všech ohledů a při kávě ve Slavii že ho požádám, aby mne ušetřil těchto hloupých komedií.
Sotva však jsme si tam našli místo, přisedl nám nějaký Vančurův známý a Vančura mi ho představil:
„Pan doktor Absolon!“
Lekl jsem se: je to jistě Absolon, který má prokuru u L. F. Morgensterna, První moravská továrna na patentní šle, poutka a podvazky. Srážka s konkurencí mi nebyla milou. Ale Vančura zachránil situaci.
„A to je můj dávný kolega, pane doktore, pan Kubásek, člen redakce Času.“
Tentokráte byl jsem Vančurovi vděčen, neboť v tomto zakuklení mohl jsem z prokuristy vytáhnout všeliké informace. Doktor Absolon se choval náramně zdvořile a tak jsem se chystal, jak pomalu převedu hovor na situaci na trhu patentních šlí a podvazků. Byl by to, pane, trumf, informovati se tak přímo u konkurenta, jak se to vlastně má s jeho odbytem.
Začal jsem tedy po chvilce urovnávat si pod vestou kšandy a když si toho prokurista všiml, vzdychl jsem si na špatnou kvalitu patentu „Pipifax“. Byla to lež, pánové, to vám snad ani nemusím povídat, protože není nad značku „Pipifax“. Ale já tehdy lhal
