naschvál, z chytristiky, abych ho vyprovokoval! Ale prokurista, chytrý pták, ani okem nemrkl. Naříkal jsem tedy vůbec na nesolidnost v obchodě, milý doktor zase nic. Dal jsem tedy pozor, o čem to s Vančurou mluví a pozoruji, že prokurista je asi zuřivý turista.
„Jó, jó,“ vzdychl jsem si tedy, „turistika je krásná věc, ale musí být člověk na ni vyzbrojen. Co je platna nejkrásnější partie, když člověku povolují kšandy?“
Ale ten potvora prokurista ne a ne se zakousnout! Tož jsem se vzdal vší naděje, dal jsem si kšandy zas do pořádku a čtl jsem naschvál v novinách. Prokurista s Vančurou pořád jen o kráse krajiny, o výletech a romantice. Nepletl jsem se jim do toho, protože řádné rychlíkové spojení je mi milejší než nejdivočejší údolí a na výletní vlaky se vykašlu, protože v neděli máme svůj francefus v Edisonce s juchtovým Kohnem a Oppenheimerem od Waldesa.
Ale jen jsem přestal s nářky na špatnou kvalitu šlí, začal mne prokurista tahat do hovoru. Bylo mi to nepříjemné, protože se mne ptal na redakční poměry Času. Co mu u všech kozlů bylo do toho? Člověk z obchodu má přece svou branži a ví, co si o těch novinářských škrabalech myslit, ať je to Petr nebo Pavel. Bylo mi z těch otázek horko, ale najednou jsem dostal nápad.
„Víte, pane doktore, já mám v listě svou rubriku a o politiku se ani nestarám. Napíši svůj Národohospodářský obzor a jak se, s kým se ostatní pánové perou, do toho mi nic není.“
Byl to moc šťastný nápad, protože jsem ho mohl pod záminkou interviewu později přímo požádati o nějaké informace na trhu šlí, poutek a podvazků. Ale on jen zakýval hlavou a povídal:
„To nevadí. Hlavní věc je, že jste tu. Čekám už čtyři neděle, až přijede nějaký žurnalista z Prahy.“
