že Jiřík byl poslední dobou nějak změněný. Toho večera šel dlouho podle ní mlčky, až sama zaútočila, proč nemluví. Posadil ji na lavičku a vzal ji za ruku.
„Martičko, víš přece, že tě mám rád. A proto ti musím otevřeně říci něco, co je pro mě hrozné, ale je to přece pravda. My se k sobě nehodíme. Já cítím jasně, že bychom mohli být šťastni, ale ty si toho nepřeješ. Trpíme oba a nemá to konce. Buďme rozumní, Martičko — rozejděme se!“
Kalouskovi nebylo nijak veselo, když ze sebe vypravil těch několik vět, o kterých již dlouho přemýšlel. Martička byla zdrcena. Toho se nenadála. Seděla podle něho zaražena, hryzla šáteček, ale nedovedla domysliti jediné věty. Kalousek se zatím vzchopil a dokazoval jí oprávněnost svého rozhodnutí. Myslila, že se jí srdce rozskočí, ale nemohla se vzepříti jeho domluvám. Hlava se jí, ubohé trpitelce, skláněla, až klesla Kalouskovi na rameno. On sám byl zmaten, měl slzy v očích a chvějícím se hlasem se jí zeptal, mohla-li by ještě změniti své rozhodnutí.
„Nevím,“ zaúpěla Martička.
„Pro boha, Jiříku, nechtějte to vědět. Nevím. Snad vám to řeknu zítra, snad pozítří. Ale teď nemohu, nevím.“
Ta noc byla v Martiččině životě nejhroznější. Všecko rozvážila, všecko promyslila a na konec přišla na to, že jí není pomoci. Ne že by chtěla ještě vzdorovat. Ale není pomoci, protože sám Kalousek se jednou zmínil, že jeho bytná netrpí dámských návštěv.
A Martička se rozplakala, jak je to hrozné, že jsou na světě takové bytné.
A když se dost vyplakala, začala zase sbírati myšlenky. Něco jí blesklo hlavou, maličký nápad, který ji překvapil a zaujal.
