Ida se dívala na zeď před sebou, oči jí plály nějakou představou a po chvilce řekla odhodlaně a s jakýmsi vzdorem: „Já bych šla.“
Oběma bylo velmi zle u srdce, když seděly v čekárně profesora Mahulíka. Martička by byla nejraději utekla, ale Ida jí poručila, že musí zůstat. Ida se vůbec najednou chovala, jako by měla svésti hlavní bitvu.
Profesor Mahulik byl ošklivý, tlustý člověk se zarputilým pohledem. Dlouho trvalo, než mu obě dívky třesoucím se hlasem vypověděly svoje útrapy. Vyptával se jich a rovnou po takových věcech, že Martička jen hořela. Ida měla zase svou neporušitelnou masku klidu, odpovídala přesně a Martička žasla, odkud nabrala všelijakých slovíček, kterými tak jasně mohla říci všelicos, co by Martičce přes rty nepřešlo. Profesor už jen pokyvoval hlavou, trošku je prohlédl, pak jim poručil, aby se zase oblékly, a když stály čekajíce jako na ortel, podíval se na ně ostře a diktoval jako do stroje:
„Medicínu vám žádnou nedám. Prášky taky ne. Pro vás je jeden medikament: provdat se! Rozumíte? Vdát se a rychle! A nejde-li jináč, může to být i bez svatby.“
Martička vyrazila od doktora, že ji Ida nemohla ani dohoniti.
Všecko se spiklo, aby Martičku zničilo. Co zkusila, když Ida po několika dnech si v kanceláři prozpěvovala a po velikých oklikách se konečně Martičce svěřila, že profesor měl pravdu! Martička už neměla sil, aby si opakovala své předsevzetí. Šla na schůzku s Kalouskem jako v mátohách. Ani si neuvědomovala,
