Najednou se jí myšlení otočilo jiným směrem. Může být Kalousek v takovém bytě štasten? Je to nějaký domov, necítí-li se v něm volný? A nezaslouží si ten hoch, aby byl živ co nejlépe? Martička se s ním asi rozejde, ale neměla by se napřed postarat o jeho osud? Tihle mladí hoši jsou takoví nezkušení a neobratní, není povinností ženy, aby jim pomohla? Chudáček Jiřík, jak on asi v té své díře zakouší!
Když Martička usínala, byla rozhodnuta. Než se rozejdou, ještě se o Kalouska postará.
Ráno vzkázala do pisárny, že je nemocná a zatím vyrazila do bytové kanceláře. S dlouhým seznamem adres jezdila pak křížem krážem po městě. Všechno prohlížela, všude se vyptávala. Někde byl pokoj tmavý, neveselý, někde špinavý. Někde slyšela příliš křik dětí, někde ji odradil špinavý nábytek. Někde se jí nelíbila bytná, někde se jí nezdála ulice. Teprve odpoledne našla v Riegrových sadech pokojíček, který se jí zamlouval. Prohlédla jej jako při nejostřejší inspekci, bytná musela u ní dělat hotovou maturitu a když bylo všecko v pořádku, najala jej pro pana kandidáta filosofie Jiřího Kalouska, který je jejím bratrancem.
Čekal na ni večer jak obvykle, ale šel s ní s tesklivou zdvořilostí. Mlčeli oba, až na lavičce se jí otázal, jak se rozhodla.
„Prosím vás, Jiříku, nemluvte mi o tom. Pamatujete se, jak jste si stěžoval na svou bytnou?“
„Jak to, že jsi si vzpomněla zrovna na ni?“
„Na tom nezáleží. Řekněte rovnou: jste v bytě spokojen?“
„Nejsem.“
„A proč jste si nenašel lepší?“
„Dá to moc práce. Nemám kdy na hledání!“
