dva roky, mohu jít na odpočinek. Bohužel, nikoli její jazyk. Ten, pane, nezarazím ani za milion.“
Pan Adolf Kornout poposedl trochu neklidně a objednal nové víno.
Vzpomněl jsem si na něho, když se projednávaly zákony o stavebním ruchu. Boj proti bytové nouzi musel ho přece připraviti o živobytí. Zašel jsem si tedy jednoho dne k Pačovi a vskutku, Adolf Kornout tu seděl se dvěma pány. Jak mě spatřil, vyskočil od stolu a tiskl mi ruce.
„Jako na zavolanou, příteli dobrodinče! Prosím, řekněte rovnou: Jste spokojen se svým bytem? Máte dost místností? A kolik?“
Vzpomněl jsem si na nebezpečí dočasné nájemnice a začal jsem tedy líčiti, jak bídně bydlím. Poslouchal mne pozorně, pokyvoval hlavou a najednou mi vskočil do řeči:
„Ne, pane. Takhle dál bydlit nesmíte. Muž vašich zásluh! Máte přece nároky, co? Dobrá, dostanete byt. Velký byt. Pěkný byt. Adolf Kornout splatí svůj dluh.“
„Chtěl jsem se vás spíše zeptati, jak to bude teď s vámi? Nový zákon…“
„Výtečný zákon, pane! Znamenitý zákon! Lepší než kterýkoli starý! Jsem přívrženec nového zákona. Dobrý křesťan, co? Checheche!“
„Ale dovolte, vždyť pak pomine zabírání bytů!“
„Tím líp, pane, tím líp! Abyste totiž věděl: budu stavět!“
„Cože — stavět?“
„Ano, dobrodinče. Ten pán se zelenou kravatou je stavitel. Návrhy, plány, rozpočty — všechno hotovo. Postavíme vilu. Rodinný dům. Mnohorodinný dům. Dostanete byt o šesti pokojích.“
