„A budu po celý den poslouchat paní domácí?“
„Ó, prosím, pamatuji na všechno. Nemusíte se bát. Víte, mezi námi: postavím dva domy. Jeden pro sebe a druhý pro ni. Jeden v Střešovicích a druhý v Strašnicích.“
„To jste se již tak vzmohl?“
„Jen vaší zásluhou. Něco mám a něco ještě dostanu. Vidíte toho druhého, usouženého pána? To je můj hostitel. Zaplatí, co chci. Ona se totiž má žena přistěhovala ke mně.“
Dále se však pan Kornout nezdržoval. Popadl mne za rukáv, přitáhl ke stolu a představil oběma pánům jako budoucího nájemníka, který musí dostati šest pokojů.
Jeho hostitel sklonil hlavu a tiše zavzdychal.
Pan Adolf Kornout však ulil vína na dubový stůl a prstem mi mokrými čarami rýsoval stavební plán.
Sešli jsme se ještě asi čtyřikrát a konečně jsem začal věřit, že přece jen dostanu byt. Pan Adolf Kornout mě ústně i písemně informoval o postupu jednání. V létě započal hostitel se stavbou. Na podzim byl pod střechou a v zimě se mohlo zahájiti stěhování. Ale krátce před tím jsem dostal od pana Kornouta dopis. Otevřel jsem jej a čtl:
„Vážený pane dobrodinče!Svět není vděčnosti nakloněn. I přítel dovede zraditi. Jak had. A nejstarší přítel — největší zmije. Můj dům už je hotov. Jaká hanebnost! Příští týden se tam stěhuje — můj hostitel! Pěkná zrada, co? Svůj byt ponechává mně. Grand-seigneur — odstupného prý nežádá. Ale kdo mne bude pak živit?
Moje žena mě od včerejška přemlouvá, abych byt nabídl vám. Nám by stačil jen malý pokojíček. Znáte mě: tichý, skromný, jemný a vzdělaný člověk. Bývalý továrník. Za od-
