„O tom skutečně nemám zkušeností. Ale domníval bych se…“
„Vidíte, to si myslí každý. Ano, kdyby bylo léto! Přehoupl bych se přes zábradlí mostu a bylo by to. Ale teď v zimě? Vysekávat díru do ledu? Kde bych vzal sekyru? Už jsem se rozhodl, že zmrznu. Svlékl jsem se v parku do naha…“
„Nu a?“
„To je to, pane. Bylo mi zima.“
„Ku podivu!“
„Ano, pane. Já vím, je to hanba. Ale věřte, je těžko najíti šťastnou smrt. Jednou jsem se položil na koleje, pěkně hlavu na železo a čekal jsem na rychlík. Místo něho přijel nákladní vlak, který se na tři kroky ode mne zastavil. Strojvůdce, sprosťák, mi dal políček. Jednou jsem se přivázal k spuštěné železniční závoře v polích. Vytahoval jí hlídač na kilometr daleko. Těšil jsem se, jak mě vytáhne a nevědomky oběsí, ale ta závora se v noci vůbec nezvedala. Stál jsem podle ní, až jsem usnul. Lidé mě tam ráno našli přivázaného. Ještě mně, pane, vynadali.“
„A proč to všechno, pane Příhodo…?“
„Nejmenuji se Příhoda. Jmenuji se Kornout. Adolf Kornout. Před válkou jsem vyráběl orientálské cukrovinky. A přírodní limonády. Kdybych tak ještě měl ty prášky! To by byla smrt!“
„Ale pořád ještě nevím, proč…“
„Ano, hned tomu přijdu. Byl jste tak laskav a chytl mě. Představte si, kdybych se byl utrhl o vteřinu později. Vy mrtev, já na živu! Jaká tragika! Ošidili mě s motouzem. Jsem nešťastná povaha. A k tomu bez bytu. Moje žena…“
„Vy jste ženat?“
„A jak! Víte, ona měla ty cukrovinky a já limonády. Dali jsme to tedy dohromady. Byly to hořké sladkosti. Ona bývala krásná žena, jako vytesaná. Ale ze žlučových kamínků. Nikdy bych neřekl, že je možno tolik toho za čtyřiadvacet hodin
