Podnájemník z profese.
Když jsem vstoupil do nádražní umývárny, spatřil jsem něčí nohy škubati se nad mou hlavou. V téže chvíli něco prasklo a lidské tělo mi padlo do náručí. Byl to vychrtlý muž, jemuž uvolněná smyčka visela kolem krku jako primátorský řetěz. Podíval se na mě pokorně a lítostivě.
„Odpusťte,“ zašeptal, „málem bych vás byl zabil.“
„Leda že byste zabil sebe,“ odpověděl jsem mu. „Co vás to, člověče, napadlo, vzít si na to papírový motouz?“
„Zase se to nepovedlo. Mám smůlu.“
„Dejte si tu ozdobu s krku a pojďte se mnou.“
Podíval se lítostivě nad dvéře, kde se na klice větracího okénka houpal konec motouzu. Pak sňal smyčku s krku a šel za mnou jako beránek. Posadil jsem ho v restauraci na pohovku, sedl si proti němu a objednal dva grogy.
„A teď, člověče nešťastná, povídejte.“
Pozoroval mlčky číšníka, jak staví dýmající sklenice na stůl, a prohodil:
„Nemáte náhodou arsenik? To je škoda. Někteří lidé jej nosívají v kapsičce u vesty. Pro strýčka Příhodu. A já bych byl takový strýček Příhoda.“
„Napijte se a povězte, jak jste přišel tomuto jménu. Snad lze něco pro vás udělat.“
Napil se a díval se do sklenice.
„Arsenik je těžko destati. Spíše snad strychnin na myši. Ale to bych musel bydlet, abych mohl mít myši. Ani byste neřekl, jak je těžko spáchali sebevraždu, když je člověk bez bytu!“
