Pan Weisskopf a pan Lehmann byli druhého dne v rychlíku v nejveselejší náladě. Margit nepřišla — to bylo dobrým znamením. Pan Weisskopf v Ženevě napřed posvačil a pak šel s vědomím vítěze k radnici. Před vchodem ho zarazilo zaprášené auto, které mu připadalo velmi povědomým. Když zneklidněn vystoupil po schodech, srazil se s mladým Eppleyem. Vycházel ze dveří a ukládal svou smlouvu do tašky. Weisskopf nemohl ovládnouti svůj nenávistný pohled, ale přece jen zavolal přátelsky:
„Halo, Johny! Vy tady?“
A teď byl královský pohled na toho šestnáctiletého kluka Eppleyova, zrzavého, pihovatého, s rozpláclým mopsličím nosem a brejlemi, kterak se podíval na pana Samuela Weisskopfa a vůbec ho neviděl. Samuel Weisskopf byl pro něho méně než žebrák. Sestoupil k autu, vstoupil do vozu, vykřikl: „Lausanne!“ a odejel.
Pan Weisskopf bledl a zelenal. Nahoru do radnice už nešel. Jediná jeho myšlenka byla varovati Lehmanna a tak tomu klukovi zkaziti druhé vítězství. Rozběhl se do hotelu, aby napsal telegram.
Portýr ho uvítal jako starého hosta.
„Mám pro vás depeši, pane.“
„Depeši? Pro mne?“
Pan Weisskopf roztrhl zálepku. Telegram byl od Lehmanna.
„Objednávku dostal Eppley, zastoupený sekretářkou Margit Rosé.“
