nepatrný zlomek vůle, který v něm zůstal, stačil, aby se vzchopil a doklopýtal se ke koni. Přitáhl mu podpěnku a zvedl ruku k sedlu, jako by chtěl vyskočiti. V tu chvíli však ho to všechno přemohlo. Hlava mu klesla na vztyčenou paži a do ticha paseky zaštkal jeho pláč. Margit ho do té chvíle sledovala bez hnutí. Když chtěl vyskočiti do sedla, vstala; a když zaslechla jeho vzlykání, vytřeštila oči, přitiskla si obě ruce na spánky a za vteřinu poté zaúpěla:
„Můj bože, vždyť je to dítě! Vždyť je to ještě dítě!“
Popošla tři kroky a zastavila se. Potichu, něžně, sestersky zaprosila:
„Johny! Pomůžete mi do sedla?“
Mladý Eppley sebou trhl. Ještě když byl zády ní, osušil slzy. Pak se obrátil, šel k jejímu koni, prohlédl podpěnku a spustil přehozené třemeny. Pak přidržel levicí uzdu a pravicí pomohl Margit nahoru. Na to odvázal svého koně, vyšvihl se naň a zamířil lesem k silnici. Margit jela beze slova za ním. Mlčky dojeli až k jízdárně, mlčky ji doprovodil k hotelu.
Pět kroků před vraty se Import-Johny zastavil.
„Slečno Margit!“ řekl vážně a všechen se dusil.
„Slečno Margit… miluji… miluji vás, ale jste zasnoubena. S bohem.“
Smekl čapku, ale nenasadil jí už, nýbrž zmačkal ji v ruce a dal se do běhu po nábřeží, za město, tam, kam zabloudil té noci, kdy Margit uviděl po prvé. Přišel domů pozdě v noci s pevným odhodláním napsati ihned starému panu Eppleyovi, aby ho poslal zas někam jinam. Ale toto psaní nebylo nikdy napsáno, neboť když Johny doma rozsvítil, spatřil Margit, pobledlou a uplakanou, seděti za stolem. Zvedla se pomalu a podávala mu ruku.
„Odpusťte, Johnie, dala jsem si domovníkem otevřít. Mám vám mnoho co říci.“
