namluvit. Snad je to nemoc, pane. Já se divím, že se nenaučila ještě břichomluvectví, aby mohla mluvit dvojhlasně. To by toho přec namluvila ještě víc. Či ne?“
„A vy si tedy k vůli ní chcete vzít život?“
„Ne. Hlavně pro ten byt. Kdybych měl byt, zavřel bych ji. Ale takhle? Víte vy něco o tom, co je to nemít bytu? Spát ve křoví? Spát v boudě? Spát ve stohu? Spát v sudě? A ona při tom pořád vykládá!“
Objednal jsem znovu grog. Pan Kornout se snivě díval do okna a po chvilce řekl:
„Kdybych měl nějaký byteček! Docela malý, pokojík s kuchyňkou! Jak pohodlně by se mohlo tam zemříti! Otevřeš plyn a jenom dýcháš. Nebo zvrhneš lampu do peřin. Nebo si v noci spleteš lahvičky. Je možno i s okna skočiti. Všechno je možno. Jen mít byt.“
„Zadržte, pane Kornoute. Kdybyste měl byt, nemusel byste se přece zabíjet?“
Odtrhl oči od okna, zamrkal prudce a díval se na mě nechápavě.
„Vaše bída jde přece z toho, že nemáte bytu. Kdybyste jej měl, bylo by vám dobře a nač tedy pak ty hlouposti?“
Přejel si rukou čelo, napil se a zamračil se.
„Vida. Na to jsem nepomyslil. Kdybych měl byt… Ano. Je to vlastně docela správné. Vskutku. To je škoda. Tak jsem se již do toho vžil. Ale třeba by přišla zase nějaká jiná bída. Dejme tomu nezhojitelná nemoc.“
„Žádná nemoc nepřijde. Budete-li mít byt, bude vám najednou krásně u srdce.“
„To by bylo.“
„Opatříte si trochu nábytku, na zeď pověsíte nějaký obrázek, sem tam nějaká dečka, pokrývečka, vyšíváníčko. To dělá byt útulným.“
