pochodu, a že si musí sednouti na lavičku. Bude se chvilku dívati na spící jezero. Našel si lavičku v nejtemnějším koutě a usedl zády k vodě. Před ním byla budova hotelu, oblitá září měsíce. Klouzal očima od okna k oknu. Co kdyby se někde vyhrnula záclona a Margit se chtěla podívati do noci! Bylo tu tisíc oken, jedno druhého tajemnější. Seděl před nimi, až začalo svítati. Pak šel doopravdy domů. Když usínal, věděl jen jedno: že Margit je dokonalá krása, jejich, americká krása, jak ji tolikrát zachytil Gibson; ale že proti nedostupné, kruté kráse jeho krajanek je Margit sladká a nějak blízká. A že v těch jejích zornicích je nějaké volání, kterému nerozumí nebo se neodváží rozumět.
V týdnech, které pak ve společnosti Margitině a obou konkurentů prožíval, cítil se Import-Johny dokonale ubohým, neschopným a nešťastným. A byla to právě Margit, která ho pozdvihovala z té pokorné nicoty, do níž se vmýšlel.
„Máš to škvrně dokonale v hrsti,“ smál se Samuel Weisskopf po několika dnech, když s Margit obědval.
„Tak dokonale, že je mi ho až líto,“ odvětila Margit.
„To nevadí. Až přijde čas, zmačkneš,“ odsekl Weisskopf s takovou krutostí, že se Margit, která byla na ni zvyklá, přece jen zachvěla.
Nešlo to však tak rychle, jak si Weisskopf myslel. Najednou dostal telegram od své firmy, aby ihned přijel na čtyři neděle do továrny. Byla to obvyklá výměna sil, kterou se firma Condor pojišťovala proti náhlému odchodu vedoucích úředníků. Weisskopfovi nezbylo než ponechati Margit, aby sama zpracovávala mladého Eppleye. Stýkala se s ním nyní denně. Přišla si pro něho do kanceláře a jeli spolu buď nahoru do anglického klubu hrát tennis, nebo projíždět se po jezeře. V tu dobu bojoval Import-Johny těžký boj. Celé jeho mládí hnalo ho k Margit, celá jeho výchova všemi důvody mu v tom bránila. Nebyla to malá věc pro mladého
