Lože byla úzká. Jak dosedl, ucítil, že jeho noha se dotýká po celé délce nohy Margitiny. Byl znova zmaten jejím žárem. Připadalo mu to jako svatokrádež. Tiskl se úzkostně do kouta a jen po očku se odvážil pohlédnouti na její profil.
„Tolik jsem již o vás slyšela, pane Eppleyi,“ obrátila se s úsměvem na něho. V její angličtině bylo znáti lehké americké zpívání. „Ale nevěřila jsem, že byste byl skutečně tak mlád. Jste zázračný muž!“
Import-Johny cítil, že musí v tu chvíli shořet. Začal cosi koktali, ale ouvertura, která právě zazněla, vysvobodila ho od povinnosti odpověděli. Neměl ponětí o muzice mimo řvaní černošského kupletu s banjem a harmonikou. Nechodil ani do divadla ani do koncertů. Na takové hlouposti bylo škoda času a peněz. Ale když tam dole zpívaly, trylkovaly a hopkaly Mozartovy melodie, cítil, že ta celá věc je znamenitě zladěna s tímto profilem a zlatou kadeří, které teď mohl nerušeně hltati. V přestávkách mluvili Weisskopf s Lehmannem o obchodech a Import-Johny, ačkoliv věděl, že tam je jeho pevná půda, zůstal v hovoru se svou sousedkou. Byl to hovor poněkud jednostranný a Import-Johny byl všecek zoufalý ze své hlouposti a neobratnosti. Ale Margit se usmívala tak laskavě, že jí byl neskonale vděčen za to, jak lehce hovoří o všem možném.
Po divadle šli na večeři do hotelu Bauer-au-Lac. Všichni byli nesmírně veselí, vtipní, roztomilí a šťastni. Import-Johnymu se zdálo, že nemůže býti dokonalejší společnosti pod sluncem. Margit seděla proti němu, a po celý večer měl stále týž omamující dojem, že ho ty velké zorničky přitahují a objímají.
Rozloučili se až pozdě v noci. Import-Johny šel domů a nešel. Najednou shledal, že je u jezera daleko za městem. Vrátil se, ale bezděky se dal vpravo po nábřeží, až přišel k hotelu Bauer. Protože mu tlouklo srdce, řekl si, že je to z toho bláznivého
