z toho, co není pro její uší. Pak se smluvili, že se budou pravidelně scházeti a Johny se poroučel.
Po jeho odchodu mrskl Weisskopf úkosem očima po Lehmannovi a pak si odplivl.
„Moc čestná soutěž,“ vztekal se, „potírat se s klukem! A ten utřinos to ještě vyhrává! To jsou pěkné doby, kdy zkušenost, zapracovanost a odborné vzdělání mohou jít čertu! Bluff je heslo, bluff je všecko, poctivá práce je na psu.“
Lehmann se znovu rozesmál.
„Samy, vy chcete dělat morálku? Jakživ jsem nic takového neslyšel. Samuel Weisskopf hájí poctivou práci!“
„Mlčte, vy vídeňská opice! Kdybyste nebyl tak zateklý sádlem, přemýšlel byste raději, jak to skvrně přimáčknout.“
„Nechte ho, blázínku, on se utahá sám. Sázím se, že ho to za čtvrt roku přejde. Je jako roční hříbě, nohy mu nestačí tančiti. Za tři měsíce pozná, že obchod náleží vytrvalcům a ne sprinterům.“
„Za tři měsíce může být pozdě.“
„Nesmysl. Obchody přece jen jdou. Dnes večer jedu do Winterthuru. Městská rada potřebuje čtyři stroje. Nepůjdete domů?“
„Půjdu. Ostatně vám děkuji za upozornění, že ve Winterthuru hledají čtyři stroje. Abyste se nemýlil: já tam nepojedu. Protože mluví-li Ferry Lehmann tak klidně o Winterthuru, pojede jistě do Sv. Havla nebo do Churu nebo do Chaux-de-Fonds.“
Lehmann se zase tak vesele rozřehtal, poplácal Weisskopfa po koleně, rozloučil se s ním a šel si koupili lístek do Lucernu. Nekupovali tam čtyř strojů, nýbrž osm a Lehmann měl už obchod skoro v kapse. Jel proto v nesmírně dobré náladě. Historie s mladým Eppleyem ho bavila. Ten brejlatý zrzounek byl vskutku k smíchu, jak střihal ušima, kdekoli se zavadilo o obchod. Tomu nebude třeba nastavovali nohu, aby klopýtl. Zakopne o své vlastní
