přetrumfnouti. Čekali, že se jim objeví vrchol dokonalosti a byli dočista zkoprnělí, když ke stolu přistoupil zrzavý a pihovatý chlapec v brejlích, s rozpláclým nosíkem jako buldog a v nemožně kostkovaném a pruhovaném obleku. Lehmannovi bylo najednou strašně k smíchu pomyšlení, že tenhle chlapec jest jeho soupeřem. Weisskopf se však v duchu zlobil a v jeho očích byl němý vztek, jako se vzteká sup v kleci, že vrabec venku poletuje. Nejhůře však byl na tom mladý Eppley. Starý pán ho zaučoval do obchodu a na všechny případy ho upozornil, ale Johny brzy docházel názoru, že v životě jest případů mnohem více, než kolik jich starý pán znal; ba někdy se mu zdálo, že život má vůbec docela jiné případy než je zakladatel firmy předpokládal. Johny se docela dobře pamatoval na vysvětlení, jak to vypadá, když se zakládá trust. Věděl, že se to začíná vždy smluvením jednotných podmínek prodejních. Věděl i mnoho jiných věcí, ale naprosto nevěděl, co a jak má mluviti s dvěma soupeři, kteří si ho pozvali na výslech do kavárny. A tak mu bylo zrovna jako štěněti, když se setká se dvěma starými psy. Byl všecek vyjeven a vlasy jakoby se mu naježily. Byl to instinktivní strach z těch dvou hafanů, aby ho nezahnali někam do kouta a nespořádali. Cítil, že by byl hrozně šťasten, kdyby aspoň ten tlustší z nich začal žertovati, aby mohl Johny dováděním zakrýti svou úzkost. Bylo už v běhu věcí, že Lehmann mu v tom vyšel vstříc. Pocit směšnosti z tohoto soka uvolnil si průchod několika větami dobráckého, skoro oteckého humoru. A Johny, chňapaje po každé pomůcce, našel si v pěti minutách pevnější půdu a jen dával pozor na elegantního Weisskopfa, z jehož studené bezvadnosti a dokonalosti nebezpečí zrovna čišelo. V hodině se dohovořili. Lehmannovy návrhy byly tak prostinké, že se o nich skoro ani nemuselo jednat. Poseděli ještě chvíli a Johny se rychle zaučoval, jak možno se srdečně baviti s konkurencí a neříci ani slůvka
