kotníky. Ostatně nemohl teď Lehmann uvěřiti, že by to škvrně dělalo takové zázraky. Solidně vypracovaný obchod se nedá jen tak zvrátiti. Ne, Lehmann nechá toho kostkovaného uličníka, ať se tuží. Jeho to může nejvýš jen pobavit.
Toho mínění byl Ferry Lehmann po celý večer, celou noc a příštího dne do deseti hodin dopoledne. O desáté svůj názor na americké škvrně poněkud změnil, protože se dověděl, že oněch osm strojů bylo právě zakoupeno od pana Eppleye mladšího. Dotklo se ho to trochu nepříjemně, ale nebyl by ani mukl, kdyby nebyl utrpěl v témže týdnu ještě další porážky v Solothurnu, Rohrschachu a Freiburku. A když pak přišla ještě prohra v ředitelství lázní ve Vevey, zatvrdil se Ferry Lehmann a uznával, že s tím přimáčknutím měl Weisskopf pravdu. Při tom chodil mladý Eppley za nimi do kavárny, tvářil se, jako by věřil i největším bulíkům, které mu věšeli na nos, a byl to na pohled nejhloupější chlapec, který kdy přijel z Ameriky do Evropy.
„Vypadá to vskutku, jako by celý dovoz už byl v jeho rukou,“ poznamenal kysele Lehmann toho dne, kdy se dověděl, že obchodníci říkají p. Eppleyovi Import-Johny.
„Nejhorší na tom je, že on prodává stroje a já s nouzí jen uhlové papíry,“ zlobil se Weisskopf. „Musíme s ním začíti jinak. To nejde, vodit ho odpoledne do kavárny jako slečinku a dělat mu tady garde. Musíme ho vytáhnout na noc. Víno, šampaňské, likéry. Ať něco praskne! Nejspíš to bude on.“
Tak dostali Import-Johnyho do nočního třeštění, ale mnoho s ním zprvu nesvedli. Smál se, když otvírali láhev za lahví, ale sám pamatoval na poučky starého pána a držel se malinové šťávy. Stálo to mnoho domluv a ponoukání, než ho přesvědčili, že aspoň pro čest hvězdnatého praporu musí okusiti whisky. Tenkrát se jim to povedlo. Import-Johny se smál, kuckal se při pití, ale pil, při čtvrtém kalíšku uvěřil, že musí s nimi držeti
