oknách — tma. Toliko semotam prodíralo se kahánkové světlo zamrzlým oknem, na důkaz, že tam lidé ještě nespějí. Štěkot ostražitých psů ozýval se ze všech stran. Zima byla tuhá a suchá, pročež půda tvrdá a rovná. Pro toulavou chásku bylo venku zima, a protož zalezla raději do hospody a kořalečny, aby tam ku velké své hanbě připijela novému roku, spolu ale také propíjela svůj rozum.
Za těmito tedy okolnostmi, v této neobyčejné hodině potřeboval kdosi náhle — panáčka.
Rodina Hynkova vyběhla ven. Byla až posud v nejistotě, komu návštěva Božského Spasitele asi platí?
Než právě běží mimo jakýsi mladík.
„Ku komu to jde panáček s Pánem Bohem?“ tážou se ho.
„Francek N. zastřelil svou ženu Francku!“ zněla odpověd a mladík pádí dále.
Událost tato nesouvisí sice s osudem rodiny Hynkovy, avšak výborně nasvědčuje pravdě: „Bděte, neboť hodina — nejistá!“ A jak patrným skutkem bylať tato slova u našeho tatíčka a čeledi jeho?!
Pročež máme za to, že milé své mládeži posloužíme, pakli jí tuto nějaký podáme obrázek o smutném tomto příběhu. Naučení bude, že člověk, v nejbujnějším třebas věku, přece neví, kdy, kde a na jaký způsob život svůj dokoná. Pročež nejlépe jest, své svědomí vždy čisté míti.
