XVII.
Nemůže zajisté pro děti žádného většího býti štěstí, jako mají-li dobré, bohabojné rodiče. Naprotiv tomu hrozné pro ně neštěstí, není-li právě cnost a bohabojnost oblíbenou při otci a matce ozdobou.
V dědině, kde tatíček Hynek se svou rodinou přebýval, přihodilo se hrozné neštěstí.
Žili tam křesťanští manželé, jichžto milý Pán Bůh na začátku hodně měl rád. Požehnával jim na vezdejších statcích; všecko jim pod rukou takřka růstlo. Na poli bylo viděti, že úroda v hojné míře odměňovala pilnosť hospodářovu, a doma šlechtil se dobytek vůčihledě. Co ale veškeré vezdejší převýšovalo štěstí, byla láska a svornost, kteráž blažila srdce manželská. A tato láska působila blaze netoliko v domě, nýbrž vztahovala se také na jiné. Žádný žebrák, žádný bídák neodešel, aby od nich neobdržel úlevy a pomoci.
Tyto křesťanské manžele obdařil Bůh patero dítkami. Dva synáčkové vypádali čerství a zdrávi jako křen a tři holčičky jako růže a lilie.
Rodiče byli cnostni a hodni; ký tedy div, že tyto své vlastnosti přenášeli též na své syny a dcery? Žádnému z nich nenapadlo, dříve nějakou