k nejstaršímu. Pak přistoupiv ke kleci, kde milý jeho špaček trval, a drže v ruce kousek masa, volal: „Hle, špačku! i tobě něco přináším“. A pták uznávaje dobrodiní tatíčkovo zamilovaným naň koukal očkem a pak na podaném dárku si pochutnal.
Pročež přijeda z hostiny od dobrého svého přítele nezapoměl též na své věrné. Vytáhnuv kornout se sladkým zbožím každého něčím podělil. A ono to výbornou mělo chuť. Žádali sobě ti menší, aby tatíček zase co nejdříve na hostinu někam jel.
Zatím ukončil se rok starý a rok nový nastal. —
Co nám asi přinese? byla všeobecná otázka. Bude-li šťasten čili nešťasten? Přežijeme-li ho, či nepřežijem ?
Jak obyčej panoval v rodině tatíčka Hynka, přinášely jemu děti novoroční své přání. Byloť sice ode všech, jak se říká, na jedno kopyto, ale což to vadilo? Pocházelo z dobrého srdce a z dětinné vděčnosti, a toť — hlavní věc.
„Tatíčku!“ pravil každý, „přeju vám k novému roku zdraví štěstí, dlouhé živobytí a po smrti — nebe!“
„Dejž to Bůh!“ odpověděl otec, „aby se to stalo a já abych s vámi ještě mnohá léta živ byl!“ — „Ale!…
