Sotva že vůz zarachotil na dvoře, hned celá rodina vyhrkla ven. Srdečně ho vítali, ale jak se říká, ne — darmo. O to pak bylo v skutku postáráno.
Neboť kdykoliv tatíček někam pozván jest byl, pamatoval vždy také na domácí své. Ano jak často stávalo se, že obdržev od toho neb onoho šňupec tabáku domu ho přinesl! Tu zavolav Slavínka, Ladislávka nebo jiného z družiny své nasypal jim trochu tabáku na obrácenou ruku. Děti měly velikou z toho radost. A jak tepruv, když několikráte zakýchly!? Tu se tomu i tatínek pousmál a zvolal: „Pozdrav Pán Bůh!“ Načež hošík odpověděl: „Dejž to Pán Bůh!“ — „Ale tatínku, vždyť jsem kýchnul z tabáku!“
„A což, nesmí se tuto říci: „Pozdrav Pán Bůh!?“ pokáral mluvícího.
Jak tedy řečeno, při každé příležitosti byl tatíček Hynek také pamětliv domácích svých. Tím více při nějaké hostině. Čehož sám užíti mohl, to raději uschoval pro svou čeleď. Odepřel sobě mnohou pochoutku, jen aby dítkám radosť způsobil a „vítanou“ přinesl.
Maje vědomost o četné jeho rodině neměl mu to nikdo za zlé, pakli sobě trochu více na talíř ukládal. Papír byl pohotově. Zaobalilo se to, a poklad pro domácí uschován.
Přijda domu rozdával všem od nejmladšího
