Přišla řada na tatíčka Hynka. Když dával „s Bohem“ a hostitel ho propouštěl s upřímným přáním „na brzskou shledanou“, tu potřásaje mu rukou jemnobolným pravil hlasem: „Možná!… avšak hodina — nejistá !“
„A co? snad nechcete ještě umříti?!“ tázal se udiven hostitel.
„Kdo by chtěl umříti!“ odvětil tatínek, „ale jsem již honěn a notně postrašen. Tři syny ztratiti náhlou smrtí. Toť — žádná maličkosť!“
„Stalo se! Poručtež to Pánu Bohu! Odtud ale nevyplývá, že i vy byste náhle umříti měl“, těšil jej přítel.
„V naší rodině jeť to něco podivného!“ pravil měkce tatínek, a daje ještě jednou „S Bohem!“ ujížděl k domovu.
Po jeho odjezdu vyjádřil se hostitel v kruhu přátelském, že se inu tatíček Hynek nikterak nelíbil. Počínání jeho při stole bylo prý — mrtvé, málo dal řečí, jeho druhdy sokolovité oko bylo prý — kalné, tvář jeho plná — mrzeny, a pak loučení plno — předtuchy! Ostatně ale, bylo by prý ho ještě škoda! Dobrý to tatíček!
Takto mluvilo a hádalo se u nepřítomnosti jeho. Do očí mu to nikdo nepověděl, ani nejvěrnější jeho přítel.
Zatím dojel tatínek do Křížovic, do své vesnice.
