Jak každý snadno uhodne, tatínek chyběti nesměl.
Vyšnořeny tedy koně a kočár, vše v náležitém pořádku a tatíček se dostavil. Uvítání bylo srdečné, jako na věrné přisluší přátele. Litováno ho a upřímná mu projevena soustrasť pro tolikeré svízele, jichžto mu podstoupiti bylo.
Zatím přešla rozprávka na jiný radostnější předmět. Tatíček Hynek pookřál na těle i na duši. Byl dosti veselého rozmaru. Toliko po chvílkách zdálo se, jakoby se zabíral do hlubokých myšlének. Než na to od přítomných hostů mnoho nedbáno. Znali totiž povahu jeho. A. byťby neznali, tedy to nic nového u člověka od Boha mnoho už zkoušeného.
Jediné co se nelíbilo hostům, což sobě též šeptali, byla neobyčejná červenost jeho tváře, kteráž takřka do tmava přecházela. Tato zavdala příčinu, že povstali proroci aneb hádači, jenž všelicos tatíčkovi potajmu věštili.
Jeden, pravil, to prý není zdravá barva. Jiný dokládal, že to barva mu přirozená. Opět jiný řekl: Vy nic nevíte; nechte tatíčka tatíčkem být! Jiný zhola osmělil se říci, že ho kdysi raní — mrtvice !
Ovšem u Boha je všecko. Pročež soudové lidští pouhá jsou hádání.
Hostina se skončila a hosté rozjížděli se.
