A tak každý podělen něčím — aspoň nějakým obrázkem, jehož sobě vážili co památku po dobrém bratříčku. Kdykoliv naň patřili, vždy si na zemřelého bratra zpoměli. Upomínka ma něho vzbudila v srdcích jejich lásku, a tato vedla jich zase k modlitbě.
Modlitbou pamatováno na zemřelé hlavně v den výroční. Otec měl to zaznamenáno a když ona doba přicházela, upozornil vždy své domácí, co by činiti měli.
Čas rychle ubíhal, a s ním mírnila se bolest pochodící z utrpení mnohého.
Než jako slunce zapádá a zase vychází, jako bouře nastává, aby se zase utišila a po čase opět vypukla: tak podobně mělo se to míti i v rodině Hynkově.
Trápení pominulo, nové trápení nastalo. Sotva že rána krutým osudem zasazená se zahojila, hned zase připravovala se — nová. Ale co platno? Těšme se tím, že koho Bůh miluje, toho křížem navštěvuje.
XVI.
Ve vánoční svátky, a sice na den svatého Jana Evangelisty, miláčka Páně, odbývala se hostina u dobrého přítele tatíčka Hynka v sousední dědině.
