Jaké city ozývaly se v srdci jeho a všech ostatních při pohledu na věci, jež druhdy milovanému synu a bratru byly přináležely, toť může popsati toliko ten, kdož podobnou ztratu někdy už byl utrpěl.
Nic jich nezajímalo, nic jich netěšilo.
Toliko když přišli na zlaté hodinky s malým stříbrným řetízkem, kteréž sobě nebožtík z ušetřených peněz byl koupil, tu pousmal se Slavínek žádaje jich na tatíčku, jakožto odměnu za pilnou obsluhu „špačka“.
„Máš jich míti“, pravil otec, „jen setrvej v poslušnosti a pilnosti“.
Rozumí se, že Slavínek vše přislíbil. Otec dal mu tedy hodinky do kapse a řetízek mu k vestě připjal. Mladý hošík domníval se, že má — nebe a stoupal sobě jako — páv. Ostatní nezáviděli mu tohoto daru, ano přáli mu ho z celého srdce.
Rovněž nalezaly se v pozůstalosti modlitební knížky. Ty zase přiřknuty byly Bohunce.
„Ach! jak ráda, jak vroucně“ zvolala ona „budu se z nich modlívati“.
„A za koho?“ tázali se ji druzí.
»Za tatíčka, za vás všecky a za naše zemřelé bratry“.
»To-čiň, sestřičko, a Pán Bůh bude tebe míti rád!“
