„Ach, to on shořel! Náš Všeslávek, náš dobrý Všeslávek už je pryč!“ bědoval tatíček se svojí rodinou. — „Rychle, možno-li ještě pomoci!“
„No, mějtež naději, snad nebude tak zle!“ těšili ho druzí.
„Juž to takové bude! Onť měl koně velice rád a tu chtěl jich zajisté vypustit, a zůstal tam!“ — „Bože náš! Mne ubohého otce!“
Pro hustý dým a nesnesitelné horko, pochodící ze spáleniska, nemohl žádný ještě odvážiti se k místu, kde dle důmění Všeslav býti měl. Muselo se tedy poněkud počkati.
Nastojte, hrůzný to pohled!
Do chlévů a konírny prohořeno, krávy, koně spáleny, strop sesutý a vše rumem pokryto.
Jali se vyhazovat a vyvážet. Odklidivše doutnající a čadící trosky spatřili skutečně jakýsi trupel, jenž tělu lidskému přináležeti se zdál. Ruce a nohy uhořeny, šat obrácen v troud, tvář naduřelá a vlasy opáleny. Při bližším pak ohlédání všechna zmizela pochybnost, že by to neštastný Všeslav byl.
Jaký nářek, jaký pláč povstal, nelze popsati!
„Ach! milé mé dítě!“ bědoval tatínek, jak ukrutnou smrtí musels zhynouti! Má naděje, má útěcho, jak hrozně zohaveného tebe tuto vidím! Chtěl jsem v tobě míti pomoc v šedinách svých, zatím tobě i mně usouzeno jináče! O děti, bděte
