hodina — nejistá!“ A tu plakal tatíček sám, jako — dítě.
S ním pak kvíleli ostatní bratří a sestry. Dlouho plakali a nechtěli se dát potěšiti.
A věru! toho neštěstí bylo už trochu mnoho. Tatíček těžkou přestál nemoc; sotvy že se poněkud zotavil, ztrávil oheň hospodářství a příbytek jeho. Co ale nejbolestněji se ho dotklo, byla náhlá smrť tří milovaných synů.
Na každý způsob jest to zjevem podivným, že krutý osud byl zachvátil právě Bohumila, Vlastimila a Všeslava, tyto tři nejstarší syny, jenžto se poturčiti chtěli. Úmysl jejich chvály hoden nebyl, otec jim ho pokazil, oni činili pokání, jehož zpečetili vlastním svým životem. Tatíček měl zláštní návyk říkávati: „Bděte, hodina — nejistá !“ A podivná shoda, že koupil špačka, jenž švitořil: „Smrt, zloděj“!
Máme-li ve všem tom viděti pouhou náhodu, čili moudrou prozřetelnost Božskou? V pravdě, z celého srdce vyznáváme, že Bůh všudy a ve všem vládne, a že cokoliv se stává, děje se řízením Božím. Toliko od nás žádá se, bychom podrobili se pod mocnou rukou boží. Předně však budiž svědomí naše čisté ode všelikého hříchu, bychom vždy připravení byli, kdykoliv Pán by přišel.
Byla neděle a sice čtrnáctá po sv. Duchu.
Neobyčejný dav lidu i z cizé farnosti shro-
