Na pokřik, že hoří, vyskočil tatíček rychle ven, aby viděl, kde? (A tu vidí, že soused v plamenu…
„Děti“, volal lámaje rukama, „chraňte, spaste se a kde co můžete! Už je zle! Soused hoří, a kouř valí se na náš dvůr!“
K dalším rozkazům času nebylo.
Plamen zasáhnul již střechu od hospodářských stavení, rozšířil se i na obydlí a s náramným třeskotem pádil ku předu. Bylot to Boží dopuštění! Na hašení nebylo lze ani pomysliti. Nic jiného tedy nezbývalo, leč na toto strašné divadlo po vzdálí dívati se.
Co mezi tím Bohunka, Slavínek, Boženka, Ladislávek, Všeslav a jak se koliv děti Hynkovy jmenovaly, co mezi tím dělali, zdaž co z hořícího vynášeli domu, nelze pro všeobecný zmatek udati. A také čeho, měli se napřed uchopiti? Měli hleděť dobytka, kráv a koňů? Čili peřin a šatstva? Na vše toto zbývalo příliš málo času. A k tomu, jak řečeno byla by to hrůzná odvážlivost! Neboť plamen srážen jsa vichorem plazil se jako had po zemi a kouř hustý naplňoval nejtajnější kouteček. —
Mezi strachem a hrůzou, mezi bědováním a nářkem nevěděl druh o druhu.
Tatínek sice často na vše strany se ohlížel, kde jeho rodina? Volal: „Děti, kde jste, nevydá-
