mocen. — Vše může změniti. — Nic nemáme jistého. — Jsme — nejsme.“
Tím se rozprávka skončila a rodina díky učinivši Bohu na odpočinutí odebrala se.
Včerejší červené nebe neoklámalo jich. V pátek na to burácel vzteklý vichor.
Následkem trvalého sucha utvořilo se mnoho na cestách prachu. Tento rozdmýchán jsa burácejícím větrem naplňoval všechen vzduch. Kde jaká ještě vláha, potratila se. Nikde vody, ani v potokách ani ve studních. Slovem, hrozný byl to vichor onoho pátku.
Mohlo býti asi 10 hodin ráno; v domě Hynka tatíčka pekl se právě chléb.
Tu najednou skřiknou v dědině: že — hoří! Ach, svatý Floriáne, mocný náš patrone, stůj při nás! — Při tak vzteklém větru — oheň!
Můžeme si tedy povážit, jaký to požár byl! Okamžitě stála celá vesnice v plamenu. Zhoubný oheň, podporován jsa větrem nešetřil ničehož. Kámen, doch, klenutí, trámec, nic, zhola nic nemohlo odolati rozsápanému živlu. Běda každému, kdo se opovážil a něco uchrániti chtěl! Stal se zajisté synem smrti! — Mohl býti rád, kdo s živobytím utekl. Téměř všudy prohořelo se, několik dřevěných gruntů úplně a na dobro zmizelo. Co nejvíce ale želeno, zhynulo při tom ohni — 5 lidí. — Bůh jim dej nebe a radost věčnou!
