„To je šlakovitá věc!“ zvolal Slavínek, „nelze si to už jináče vysvětliti, leč že někdo kšaft i peníze — ukradl!“
„A není-li to snad možná věc při tom zmatku, jakýž náhlá smrť tatínkova byla způsobila?“ odvětila na to Boženka.
Než zdaž tomu skutečně tak, zdaž skutečně někdo tak drzým a opovážlivým se stal, sáhnuv na cizý statek a oloupiv takto pravé a zákonnité dědice, nemohl přece žáden tvrditi tím méně dokázat. Mluvilo se ovšem všelicos i hádalo, ale před soudem rozumu muselo se to pro uvarování smutných snad následkův jediné za babský pokládati klep.
Když ale po pohřebě při smutečné hostině přítomní hosté tatínkovu šťědrotu a lásku k chudým vychvalovati se jali, tu tepruv vyjasnilo se poněkud synům a dcerám jeho, proč tatíček žádného nepozůstavil jmění. Ano majíce sami zkušenost o jeho milosrdenství k bídným domnívali se ještě, že nebožtík v skrytě mnoho dobrého byl činil dělaje sobě takto přátely z mamony nepravosti. Pročež uspokojili se, že žádných peněz v hotovosti není nepatrajíce také dále po domnělém zloději.
