zase u mrtvoly škytala. Než všechen pláč, všechen nářek byl — nadarmo. Tatíček se nevzkřísil!
Zatím bylo ráno. Pověst, že tatíček Hynek tak náhle umřel, rozšířila se rychle jako blesk po celé vesnici. Lid se sbíhal postrašen a poděšen. V domě mrtvého nastala tlačenice. Každý chtěl ho vidět a sirotky potěšit. Toť ovšem pěkný úmysl a krásný skutek! Toliko jest litovati, že nejedni užívajíce zmatku ku svému prospěchu, mnohou věc v domě — pokradli. Není-li to ale, milí moji čtenáři! hanebnosť a nestydatosť veliká?
Švitořivý špaček nevěděl, co se v domě bylo stalo. Sic kdyby měl rozum a mohl poznati, co to jest, „že tatíček umřel“, plakal by zajisté s ostatními. Slyše ale křik a bědování, měl za to, že také křičeti má. Pročež zpíval, vadil se a pískal, co jen hrdélko stačilo. Jen to mu bylo nápadné, že, ač hodina ke krmení dávno už minula, Slavínek se nehlásí. Žaludek prázdný, a mísečky v kleci též — prázdné.
Co ale Slavínku můj! zapoměls skutečně na špačečka, kteréhos tak bedlivě opatrovával ? O kdyby to věděl tvůj tatínek, vzal by ti zase zlaté hodinky se stříbrným řetízkem aspoň tak na oko, jichžto ti byl dal za odměnu tvé pilnosti!
Než milí čtenáři! nemějmež to Slavínkovi za zlé! Ubožák! věděl předobře tento mladý siroteček, jak velikou byl utrpěl ránu ztrátou milého
