svého otce! Pročež srdéčko jeho pukalo a hlava jeho byla rozličnými obtěžkána myšlénkami, že na špačečka skutečně dnes nezpoměl. A to byla druhá příčina, proč pták byl nepokojným a svůj nepokoj proč pronikavým prozrazoval křikem. Než toť bylo právě jeho neštěstí.
Jak praveno, následkem úmrtí našeho tatíčka povstal v domě zmatek veliký.
A toho zmatku použil nepřítel ptactva, totiž domácí kocour, jenž v úkrytu svém na špačka byl číhal. Jako rychlá střela vyskočil na klec, chtěje ostré své pařaty špačkovi do jeho těla vraziti. Nenadálým tímto útokem odskočiv poplašený pták udeřil do dvírek špatně uzamknutých. Tyto odevřely se a pták vyletěl ven. Kocour za ním. V smrtelných úzkostech vměstnal se špaček do kouta pod lavicí. Ubohý, nešťastný ptáku!
Křičel, pronikavým volaje hlasem: „Smrť, zloděj! Smrť, zloději“ Než vše — pozdě! Ošklivý kocour zaťal mu své zuby do krku a špačeček třepaje nožkami u děsném kvikotu — dokonal.
Tepruv nyní po této události zdálo se, jakoby domácí z hlubokého svého zármutku procitli.
Slavínek byl mezi všemi — prvním, jenž výkřikem: „Kocour má špačka!“ ubohému ku pomoci přiskočil. Za ním běželi též druzí. Vyrvali sice špačka z ostrých drápů, avšak museli býti svědkami, kterak nešťastné ptáče ještě asi dvakráte
