Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/110

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Než stalo se právě naopak. Tak jest; člověk míní, Bůh pak mění!

Onen šťastný den, kde se tatíček tak nápadně dobře měl, byl právě pondělek. Ale s pondělka na úterek v noci, kdy toho žáden nebyl se ani nadál, dostavil se — anděl smrti. Studený pot jako těžké krůpěje vyrazil se milému tatíčkovi na čelo, hrozná úzkost ho sevřela, chrapot se dostavil, a okamžitě všechna pamět zmízela.

Strhl se hrozný v domě křik. Ne jináče, nežli jako při vraždění dítek Betlémských, kdežto praví písmo: „Hlas v Ráma slyšán jest, pláč a kvílení mnohé“. (Mat. 2, 18.)

„Ach tato, tatíčku náš! co děláte? Zpamatujte se! Ach, Ježíši Ukřížovaný! on již umírá! Co si ubozí počíti máme? — Honem pro panáčka!“…

Kněz s Pánem Bohem přišel sice, bylo ale již — pozdě. Na spěch posloužilo se mu svátostí pomazání, jakož také obdržel tak zvanou generální absoluci či rozhřešení.

Našeho milého tatíčka nebylo více; onť již pro tento svět — dokonal.

Zmatek nad zmatek. Osiřelí synové a dcery plakali, hořekovali a bědovali. Nevěděli si žádné pomoci, žádné rady. Jeden bolestně křičel, jiný opět po tichu plakal. Ta tam lámala rukama, jiná