hned zase Boženka! Každý pln něžnosti pohleděl na nemocného tatínka tázaje se ho: „Jak se vám milý tatíčku daří?“
A tatíček uznávaje v tom milující jejich srdce, každého téšil slovy: „Dá Bůh, že bude zas dobře!“
Než děti vidouce jeho co denně vzmáhající-se slabotu myslely u sebe: Ach, ovšem že bude zase dobře, ale zdá se nám, až — v hrobě!
A také nemejlily se.
Byl to asi osmý den jeho nemoci, když neobyčejnou pocítil úlevu. Lékař a domácí u lože jeho stojící, měli velikou z toho radosť. Tatíček veselé byl mysli a chtěl z lože. „Až prý bude trochu jen teplo“ doložil, „půjde do města do pární koupele a raráška z těla že prý vyžene.“ Na vyjádření toto přeletěl úsměv tváře všech. Na obličeji tatíčkově pak pozorována jakási veselá přísnosť, kteráž byla bývala od jak živa odznakem šprymů jeho.
Onen den patřil k těm nejveselejším po všechen čas nemoci našeho tatínka. A když k večeru lékař zase odcházel, tázali se jej, co soudí? „Cože nevidíte“, odvětil, „že mu lépe?“ — „Žádného není tuto nebezpečí!“ — „Buďtež uspokojeni!“
Věříce výpovědi lékařově, pustili všelikou zbytečnou starosť mimo sebe. Jediná jejich starost a touha byla toliko, kdyby tatíček úplně uzdravěl.
