Stránka:Antonín Dudík - Tatíček Hynek.pdf/108

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka byla zkontrolována

Zatím netušila nikdo, že anděl Páně ke dvéřím se přibližuje, aby někoho k sobě povolal. A jeho klepání bylo neočekávané a žádost jeho náhlá. Nebylo ani času optati se ho, co chce, a aby posečkal, že domácí záležitosti nejsou ještě v pořádku. A koho chtěl, koho žádal?

Ach, láskaví čtenáři, byl to — náš tatíček!

Jednou již se smrtí zapasil, šťastně ale jí uniknul. Teď ale nadarmo snášeli masti, léky, on jí přece neušel. Ach ubozí sirotkové!

Jednoho dne započal tatíček Hynek stěžovati sobě, že ho v týle bolí. Brzy na to vlezla mu zase bolesť do ruky a tak to chodilo z oudu do oudu. Bylať to dna, na kterouž tatínek za živobytí svého více méně postonával. Byl s ní poněkud již zvyklý, pročež nekladl na obnovený svůj neduh mnoho váhy.

Ulehl do postele. Lékařové se sjížděli, dělalo se, co jen umění a láska dovede. Opatrnosť byla příkladná. Synové a dcery nešetřili žádné oběti, aby jen svého dobrého tatíčka v nemoci co nejlépe ošetřovati mohli. I v této jeho nemoci bylo vidět, seč jest láska dětinná, a jak velikým dobrodiním jsou pro rodiče v jejich neštěstí dobře vychované děti. Jednu noc hlídali tito, druhou zase jiní tak, že nemocný ani okamžení o samotě nezůstal. Přes den ale kolikráte přicházel hned Slavínek, hned zase Ladislávek, hned zase dostavila se Bohunka,